Všechno na co koukáš, co cítíš, co vlastníš muselo někdy někde nějak vzniknout. Ovšem, jak vznikl ten “čas”? Zná vůbec někdo odpoveď? Určitě všichni chápeme, že před x miliardy lety vznikl vesmír. Jenže, co bylo před ním? Byl tam i čas? Co když ne? Co když čas, je jenom měna se kterou se nedá obchodovat. Nedá se nakoupit, nedá se prodat, nedá se změnit. Má stále stejnou hodnotu. Spravedlivou hodnotu pro všechny a všude. Tak co to tedy potom je?

Další otázkou je, kde má čas konec? Přece všechno jednou končí, tak i čas ne? Ať se na to koukneš z jakéhokliv pohledu, zjistíš, že ani nevíš co to je, ten čas. Zamysli se nad tím, dá se vrátit? Ne. Dá se zastavit? Ne. Dá se získat navíc nebo posunout? Ne. Dá se pouze upravit, ale o tom až později.

Když to tak vezmu, čas je jeden velký celek, ze kterého si my bereme proto “abychom žili” určitou část. Každý přece máme datum narození a později získáme i datum smrti. Ať se tomu chce věřit nebo ne, všem jednou ten čas dojde. Tzn., že jsme si ho tedy vypůjčili a smrtí ho splatíme? Tzn., že čas je měna? Měna, která jak jsem již psal, se nedá změnit, upravit a ani odstranit.

Dle dotazníků lidí po celém světě, většina lidí, když si měli vybrat mezi tím jestli chtějí do minulosti nebo do budoucnosti si vybrali budoucnost. Říkám si, jestli se nad tím zamysleli, proč?

Každý z nás v životě udělá x chyb, litujeme jich, chceme je napravit ale to už nikdy neuděláme. Kdybych já měl hlasovat, kam bych chtěl? Jednoznačně bych odpověděl, že do minulosti. Proč? Když se na to kouknu, z jiného pohledu. Minulost totiž určuje budoucnost. Všechno co jsme tehdy provedli, má za následek, že právě toto čteš, že žiješ kde žiješ, že vlastníš to, co vlastníš a že se cítíš, jak se cítíš. Proto bych chtěl do minulosti, změnit určitý věci, napravit je. Možná bych tou nápravou ani tohle nikdy nepsal, a ty by jsi tohle nikdy nečetl.

Co do budoucnosti? Přemýšlim nad tím, proč většina chce do budoucnosti. Zamysleli se nad tím? Budoucnost se totiž odvíjí od současnosti. Tzn. že kdyby jsi se posunul v tom, v jakým jsi stavu teď. Myslím to z hlediska školy, práce atd. Tak bys vlastně přeskočil současnost a byl v budoucnosti. Nemohl by jsi se tedy poučit z chyb a byl by jsi tam kde jsi teď. Otázkou zůstává, co by jsi měl za minulost? Ta přece nejde odstranit. Tak k čemu do budoucnosti?

Stejně, než dočteš tuto větu je to budoucnost. Hm, už je to minulost. V určitý čas to ale byla současnost, to je co?

Po tom všem, ti vlastně dojde, že nelze změnit minulost ani budoucnost. Lze změnit pouze současnost, jelikož současnost navazuje na budoucnost a od ní se odvíjí minulost. Proto je důležité jednat teď a né jiny, proto nemáš odkládat věci na zítřek, protože to je budoucnost.

Jakožto dítě, mě čas vždy fascinoval. Proč je vteřina právě vteřina. Proč následují minuty, hodiny, dny, týdny, měsíce, roky, století, tisíciletí, dekády a zánik. Až jednou jsem pochopil, že vlastně to nejde vrátit. Proto si máme užívat každý vteřiny? Stejně každý mrháme svým časem. Lidé jsou líný, i já jsem, záleží tedy na každým, jakou si tedy udělá současnost a zní budoucnost. Pak tedy může brečet nad minulostí.

Život je jako pád, každý padá ale záleží na každém jak dopadne.

Všichni padáme stejnou rychlostí, všem tedy běží čas stejně. Každý máme možnost změnit současnost, může tedy změnit místo dopadu, ale dopadneme všichni stejně. Smrtí. Jelikož čas vyprší a každý pád, má i svůj konec, jako vymezený čas. Tato věta, mě napadla nedávno, když jsem si četl na sociálních sítí, jak jsou lidé zoufalý a mají málo seběvědomí. Abych to dovršil, za necelý týden jsem si tuto větu ověřil nejméně 4x, že opravdu platí a existují k ní dokonce podobné tvary. Takže ano, platí stejně jako my všichni platíme za čas.

Dle některých lidí se prý dá čas “pozastavit”. Z normálního hlediska, to není možné jelikož by došlo tzv. desynchronizaci. Což by mělo za následek asi rozpad základních pravidel času. Jenže, narážím opět na jiný svět. Imaginární. Svůj svět. Když je to tvůj svět, můžeš si v něm tedy určovat délku času. Ačkoliv člověk myslí automaticky, za jednu vteřinu projede v hlavě tolik myšlenek, že to není možné nikdy všechno přečíst. Proto je důležité myslet, rozhodovat se a vnímat současnost. Jenom na základě ní, vám dojde, že když se zamyslíš opravdu trvdě. Čas se zpomalí né o moc, ale zpomalí. Mysl totiž pracuje rychleji, a když se zamyslíš a dojdeš do stavu, kdy nevnímáš okolí a jenom myslíš. Jsi tam! V časoprostoru, svět kde čas prakticky neběží. Jelikož myšlenky jsou tak rychlé a mozek to dokáže tak rychle zpracovávat, že se prakticky čas zastaví. Jenže v tuto dobu všichni vypadáme jako zmyšlení experti a tak není náhody, kdy nás někdo z toho to stavu neprobudí. Aneb “Sorry, já se zamyslel.”.

Jde čas i zrychlit? Opět za normálních podmínek ne, avšak každý ho zrychlujeme anižbychom si to uvědomovali. Každou noc. Když spíme, opět naše mysl pracuje natolik rychle, že dokáže vygenerovat “sen”. Je prokázané, že ten “sen” v normálním nespícím člověku je několikrát zpomalený, kdežto pro spícího se jeví jako realný časový úsek, který někde začne a skončí. Počkat jak skončí? Ano narážíme opět na “jiný” svět, ve kterém jde čas jinak přece.

Ať se na to koukneš jakkoliv. Zjistíš, že je to spravedlivý, běží to všem, nikdy nezjistíš jak je to velký, kde to má konec, kde začátek. Pouze si ukrojíš část, která stejně někdy dojde. Proto je čas neřešitelný, nezastavitelný a pravděpodobně navždy neznámý.