/ Slohovky

Skla třpytící se leskem

Každý člověk na světě miluje spaní, i zvířata prostě jakákoliv bytost na světě, která žije, to miluje. Byla jsem snad já vyjímkou? Každé ráno jsem vstala a svému manželovi udělala snídani.

Miloval čerstvý chleba a já také, ta vůně. Bylo to něco nepřekonatelného, vůně chleba. Mého manžela to vždy navodilo do jeho těžké práce. Pracoval v jedné z nejvyšších budov v centru města, ovšem mě nikdy nezajímalo moc co dělá. Nikdy mi to ani moc nechtěl říct, prý bych to nepochopila. Tak jsem se v tom nevrtrala.

Dnes bylo úterý, jako každý ráno jsem mu chtěla udělat snídani. K mému zjištění, jsem zaspala. To se mi dlouho nestalo a co víc mě dostalo, že na posteli ležely růže se vzkazem. “Příjdu pozdě večer, připrav dobrou veřeči. Pa lásko”. Vždy věděl jak mě dostat, vždy věděl co má psát. Ovšem náš vztah byl plný překvapení, a tak jsem mu chtěla i jedno udělat dnes.

Bylo ráno a můj manžel byl na cestě do práce. Připravila jsem mu jeho milovanou snídani a běžela na autobus. Když se tak nad tím zamyslím, závodím se svým manželem, kdo dřív bude v jeho práci? Jenom kvůli tomu abych mu donesla jeho milovanou snídani? Až tak ho miluju a vím, že tam budu první. Obvykle jezdí služebním autem a okolo osmé hodiny ranní je centrum města plno. Všichni jedou do práce.

Ranní New York je překrásný, fontány co odráží slunce na povrch hladiny. Krásný oranžový východ slunce omývající výškové budovy. Skla třpytící se leskem s dominancí slávy a úcty. To vše byl ranní New York, jedno z nejkrásnějších měst na světě.

Dorazila jsem na místo jako první, jako by mě to neudivovalo. Můj manžel pracoval až v devadesátém třetím patře, kde mě prakticky všichni znali. Výtahy byly narvané lidmi, pospíchali do práce. Po pár minutách čekání, bylo volno a tak jsem vyrazila. Výtahy to byly rychlé, během tří minut jsme byli nahoře. Ihned si mě všimla sekretářka nejvyššího šéfa a uvítala mě. Po malém zdržení jsem jí vysvětlila, že nesu mému manželovi snídani, sdělila mi, že se ještě nedostavil, pravděpodobně kvůli zácpě v centru města.

Měl vlastní kancelář s krásným výhledem na město. Okna tehdy byla krásně vyleštěná, klimatizace zapnutá, vše čekalo na něj. Nechtěla jsem, aby mě tam chytil a tak jsem se vydala domů. Čekání na výtah bylo nekonečné, ale nakonec stejně dorazil. Dolů moc lidí nejezdilo a tak jsem jela pouze s uklízečem z toho patra.

Již jsme se blížili k přízemí, když tu najednou… rána. Otřes. Tma. Kouř a zase tma. Říkala jsem si, co to sakra je! Zbývali čtyři patra do přízemí. Výtah se zasekl. Lidé co byli se mnou ve výtahu, ihned začali panikařit a zmatkovat. Já byla vždy klidná povaha a začala jsem je uklidňovat. Sedla jsem si na podlahu a přemýšlela co dělat. Co sakra dělat, když se zasekne výtah? Po pár minutách přemýšlení, jsme se všichni pokusili rozevřít dvěře. Nešlo to. Volali jsme o pomoc. Nikdo nás ale neslyšel. Neslyšeli jsme ani nic z venku, jelikož se jednalo o nejrychlejší výtahy, tak byly perfektně utěsněné.

Po přibližně čtvrt hodině strávené ve výtahu, plného tmy a beznaděje se najednou otevřely dveře od výtahu. Byli to hasiči v maskách, nechápala jsem proč mají masky, ale bylo mi to tehdy jedno. Hlavně že nás osvobodili. Řvali na nás, ať následujeme nějakého pána, že nás dovede do bezpečí. Všimla jsem si, že kouř byl všude okolo. Všude popraskané zdi a spuštěný poplach. To, že by bylo kvůli zaseknutému výtahu?

Když jsme doběhli po nouzových schodech do recepce, došlo mi to. Nebylo to kvůli výtahu. Stalo se něco většího, něco co nedokážu popsat. Mramorové desky s nápisy lidí co stavěli tuto výškovou budovu byly rozdrceny výbuchy po celé recepční hale. Skla nebyly k nalezení, všude bylo desítky hasičů, policistů, záchranek. Říkala jsem si, co se to děje, proč zrovna dneska?

Vyběhli jsme ven a vyděla jsem to. Z první výškové budovy se okolo devadesátého patra rozšiřoval mohutný oheň. Myslela jsem si, že to bouchl plyn avšak lidé okolo mi sdělili, že do budovy narazilo letadlo. Byla to strašná skáza, všude okolo na zemi byly papíry, střepy, kusy zdí. Katastrofa…

Utíkala jsem pryč, když tu najednou zvuk jakoby se na vás řítil vlak. Byl to strašný rachot. Koukla jsem vzhůru a to co jsem viděla, na to nikdy nezapomenu. První budova světového obchodního centra se řítila k zemi a já stála pod ní. Běžela jsem co mi dech dal. Všude byl zmatek, rámus, prach a naprostý chaos. Nikdo nevěděl co dělat, kam jít. Lidé utíkali a zbrkle ječeli nebo dokonce se zasekli a skončili pod padajícími trosky. Na zem dopadali lidé, co tehdy pracovali v té budově. Běž. Bež! Tak sakra běž!

Někdo mě zatáhl za ruku, do tehdejší kavárny. Pak už jsem nic neviděla. Z toho hluku padající budovy, jsem naprosto ohluchla. Přes mohutný prach jsem nic neviděla. Konec. Snažila jsem se jenom přemýšlet, zda jsem naživu a modlila jsem se ať to přežiju!

Bylo to něco, co nikdo nikdy nezažije. Nikdy nezjistím kdo mě zatáhl, do té kavárny ale zachránil mi život. Okolí budov co spadly, bylo kompletně zníčené a od prachu. Prakticky nezbylo po obchodním centru ani památky. Lidé co přežili, jenom tak stáli a koukali.

Já vyšla ven a přes mohutný prach se snažila rozpoznat slunce. Mého manžela, jsem ale už od té doby nikdy neviděla.

Tato slohovka byla mnou napsaná v prvním stupni na střední škole, před více než 5 lety. Hodnocení, si ale musíte udělat sami :)